* VĚNOVÁNO KRÁSÁM KRKONOŠ *

ing, Michal Skalka

Hory mají svou podmanivou krásu každým okamžikem. Jsou jako dobrý obraz. Někdy na první pohled beztvaré čáry a barevné skvrny nedávají smysl a jen ten, kdo setrvá něm pohledem mu začne rozumět a dokáže si jej vychutnat. Jsou neskutečně pestré. Nikoli svými barvami, ale náladami. Někdy poutník klesá znaven na cestu za letního vedra, jindy sotva přežívá v zimní bouři. Nevadí to, spíš dobře tak. Patří se občas mrznout. Horký grog pak chutné lépe.

Jiné kouzlo mají hory za hezkého počasí. Je na ně vidět. Jejich přítomnost není dána lehce děsivou nejistotou z nekonečné tmy nebo mlhy. Je dána pohledem na kopce v dáli nebo do hlubokého údolí. Vynikne nepatrnost jednoho člověka. Vrchol se zdá být na dosah, jde se na něj hodiny. Drobné krabičky chalup, tenké nitky cest a paprsky řek a potoků o stovky metrů pod poutníkem naznačují neuchopitelný rozměr hor. Tvary údolí nesou stopy prastarých mohutných ledovců, které jak obrovské buldozery nahrnuly před sebou kamenité morény a za sebou zanechaly oblé žlaby trogů zakončených monumentálními ledovcovými kotli. Tisíce lidí obdivují Sněžku jako nejvyšší horu Krkonoš. Je nejvyšší, dokonce má prazvláštní tvar. To proto, že při před desítkami tisíců let modelovaly tři ledovce naráz a z původně kulatého kopce vytvarovaly trojbokou pyramidu. Nenajdeme jinou v celé naší zemi. Moje srdce ale patří její sousedce – Studniční hoře. Není tak okázalá a nápadná jako Sněžka a na jejím úbočí ledovec vyseděl obrovský kotel Úpské jámy. Právě v těchto místech dokáží víly roztočit celou zeměkoulí na druhou stranu. Ale jen málo kdo to ví.

 

Krásný pohled

Krásný pohled

Srdeční záležitost

Srdeční záležitost

Na jih od Luční hory

Na jih od Luční hory

Cestou na sněžku

Cestou na sněžku

Tráva na hraně

Tráva na hraně

Vysoko nad horami

Vysoko nad horami

Mám rád hory v počasí, které většinou lidi označují za špatné. Myslím ale, že špatné počasí prostě není. Když je mlha, fouká vítr a sníh nebo dešťové kapky létají vodorovně, chutnají hory nádherně. Jsou liduprosté a tiše opuštěné v jekotu vichru. Zažil jsem spoustu kouzelných chvil aniž bych potřeboval slunce nad hlavou. Slyšel jsem zpívat krásnou vílu v doprovodu meluzíny v kapli na Sněžce. Venku se stmívalo, studeně mrholilo a vítr lomcoval uvolněnými plechy na střeše. Modrooká dívka měla jasný a čistý hlas a konejšivý prostor kaple ho nechal vyniknout a svázat mne bezmocí. Zážitek do konce dlouhého života. Častokráte jsem putoval horami v noci za špatného počasí. Chodíval jsem cestou, kdy jsem téměř viděl můj dům hluboko pod sebou na druhém konci údolí, na vzdálenost šesti kilometrů. Občas mě napadlo, co bych asi tak dal za to, kdyby mě někdo přenesl rychle až dolů a nemusel bych se trmácet cestou-necestou přes hodinu s kletrem na zádech. Nedal bych za to nic ! Vždycky jsem si svoji cestu hříšně a rozkošnicky užíval a těšil se na to, až znaven klesnu doma na lavici a sundám mokré a zablácené boty. Miluju ten pocit osamění uprostřed hor v mlze. To vědomí, že kolem mě na kilometry není žádného člověka. Sám být v prostoru. Za špatného počasí jsou hory určeny těm, kdo jim rozumí. Stejně jako extravagantní obraz osloví často jen znalce.

Rozběhnout se horami

Rozběhnout se horami

Tady končí země

Tady končí země

Být na hraně

Být na hraně

Ztratit se v prostoru

Ztratit se v prostoru

Cukrový strom

Cukrový strom

Ticho a mráz

Ticho a mráz

Obrázek1.jpg
Využijte možnost "diskuze"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one